PŘÍPAD KOČIČKY TUTU

 Po delší době se vracíme k smutnému a bohužel zatím nedořešenému případu ztracené a naštěstí nalezené kočičky Tutu z 27.7.2022.

Ahoj, já jsem Tutu a tohle je můj příběh.

Všechno mé trápení začalo na ulici. Vyhodili mě nějací zlí lidé. Byla jsem vyděšená, nemocná a s hladovým bříškem. Měla jsem ale štěstí, protože mě našly hodné paní z útulku Hoštecké kočky a nakrmily mě, pomohly mi se vyléčit a začaly mi hledat nový domov.

Jednoho dne si mě vzala moje lidská maminka. Bydlela jsem s jedním kocourkem a vše se zdálo, že bude v pořádku. Jenže to tak nebylo a opět jsem onemocněla. Večer jsem ještě vypadala v pořádku, ale ráno mě našli s obrovskou rýmou, s očičkama plnýma hnisu a nafouklým bříškem. Maminka mě hned vzala na veterinu. Diagnóza pro mě byla málem rozsudkem smrti. Zjistili, že mám FIP. Chtěli mě hned uspat, že prý už se nemůžu vyléčit a že bych jen trpěla. Jenže moje maminka mě tam nenechala. Vzala si mě domů a začala hledat, jak mi pomoci. Nakonec se lék našel a ihned jsme jeli k jedné hodné paní, která mamince ukázala vše potřebné. Po pár dnech začaly léky působit. Udělalo se mi lépe a už jsem i hezky jedla, hrála si, mazlila se. Jenže to vydrželo zase jen pár dní. Pak se mi opět přitížilo. Měla jsem horečku a musela jsem na kapačky. Jenže byly zrovna Velikonoce a nikdo z doktorů neordinoval. Naštěstí se jedna paní veterinářka uvolila a přijela, aby mě hospitalizovala. Takhle to během mé léčby proběhlo ještě několikrát. Pořád mě hlídali, jezdila jsem k paní doktorce a nakonec, po 90 dnech léčby jsem se uzdravila. Paní doktorka mě chválila, že jsem bojovnice a že to vypadá, že už budu v pořádku.

Bohužel mě tou dobou maminka nemohla vzít na kastraci. FIP jsem dostala, když jsem byla ještě moc maličká na to, abych jí podstoupila a po léčbě to opět nešlo, aby se mi nemoc nevrátila.

Bohužel, jak jsem byla vždycky zvídavá kočička, tak jsem při stěhování proběhla mezi dveřmi a ztratila jsem se. Když jsem bydlela u maminky, tak jsem ven nechodila a proto můj průzkum okolí nedopadl moc dobře. Zatoulala jsem se na zahradu jedné staré paní, která ale nebyla psychicky vůbec v pořádku. Protože jsem mazlivá kočička, tak jsem za ní přišla pro pohlazení a něco dobrého a ona mě chytila a vzala k sobě domů. Zavřela mě do krabice a tam mě nechala. Nemohla jsem si ani sednout, ani se proběhnout. Tak jsem jen ležela ve špíně, kousaly mě blechy do kožíšku, všude byla tma a neuvěřitelný zápach. Takhle mě tam držela spolu ještě s dalšími kočičkami.

Protože jsem nemohla být kastrovaná, tak jsem brzy čekala koťátka. Kvůli té zlé paní jsem ale o všechna svá koťátka přišla. Trvalo to dlouhé 4 měsíce, během kterých mě moje maminka neustále hledala. Ale tím, že už bydlela jinde, daleko ode mě, tak to nešlo úplně podle představ.

Oslovila útulky, sousedy, veterináře, lidi na sociálních sítích, portály zabývající se hledáním ztracených mazlíčků a i přesto mě stále nemohla najít. Jak by také mohla, když můj nález ta zlá paní zatajila. Maminka u ní byla několikrát a nikdy jí o mě nic neřekla.

Nakonec sem začala chodit jedna ze sousedek. Když nás tu viděla, snažila se paní domluvit, aby nás pustila alespoň proběhnout. Bohužel o tom nechtěla ani slyšet a pořád nás držela zavřené.

Nakonec maminka roznesla po vsi letáčky s mojí fotkou a naštěstí si ta hodná paní sousedka všimla, že je mi ta kočička na fotce podobná.

Hned zavolala mamince, aby se přijela podívat, jestli to náhodou nejsem já. Přijela, ale zlá paní jí mě nechtěla ukázat. Ležela jsem v bedně a čekala, jestli otevře moje vězení. Naštěstí mě maminka našla. Vyskočila jsem z krabice, obtočila jsem se mamince okolo krku a začala jsem vrnět. Co nejhlasitěji, aby maminka věděla, že jsem moc ráda, že mě našla.

Pak jsme jely k paní doktorce, abychom vyhnaly blechy z kožichu. Teď jsem trošku chudokrevná, kožíšek mám suchý a vypadaný, ale jinak jsem v pořádku. Už si zase hraju, hezky papám, mám dost místa na běhání, pelíšek mám také veliký a všichni mě tu mají rádi a mají obrovskou radost, že mě našli. Já mám taky radost, že jsem zase doma. Sice v novém doma, ale tady je to lepší, větší a mám spoustu míst, kam můžu skákat, lézt a hrát si. Mám tu dva kočičí kamarády, kteří už mě také poznali a přijali mezi sebe.

Jsem Tutu a jsem bojovnice. Pokud jste dočetli můj příběh až sem, udělejte radost tetám z útulku a přidejte do komentářů fotky vašich adoptovaných mazlíčků. 😊

O průběhu řešení celého případu vás budeme nadále informovat, naštěstí se nám ozvalo několik lidí, se slibem pomoci vše vyřešit. Budeme tedy jen doufat, že příběh o mnohaletém ač neúmyslném týrání zvířátek dojde brzy do zdárného konce